Příroda jako luxusní statek?

Chápeme-li luxus dost široce, můžeme říci, že oslovuje každého člověka. Historicky a sociologicky viděno, vyjadřuje sice příslušnost svého nositele k vysokému postaveni ve společenské hierarchii, zároveň však nebyl a dodnes není jen záležitosti nejbohatších vrstev. Tak či onak se na luxusu podílejí i nemajetní.

Oslavy panovníků, které se konaly při příležitosti křtů, narozenin, jmenin, úmrti a svateb, nesloužily jenom k potěše a prezentaci mocných. Byly s dychtivosti očekávány prostým lidem, radovali se z nich žebráci. Enzensberger (1997) vede paralelu mezi chudinou minulých staletí radující se ze zámeckých ohňostrojů a dnešními televizními diváky, kteří se prostřednictvím obrazu podílejí na slavnostech prominentů - na plese vídeňské opery, na udíleni Oscara, svatbě špičkového sportovce či filmové hvězdy.

Jak ukazuji etnografické analýzy (např. Frolec 1984: 46, 54, 60), uměni pěstované na šlechtických dvorech inspirovalo lidové tvůrce. Šťastným způsobem je dokázali proměňovat a přizpůsobovat svému prostředí. V etnografických muzeích pozorujeme luxus hmotné lidové kultury i na věcech tak praktických, jako jsou zemědělské a řemeslnické nástroje. Luxusní prvky byly obsaženy i v lidových zvycích, cítíme jej z písní. Luxusní je i variabilita jídel v lidové kuchyni.

Ve středověku, trvale sužovaném strachem z hladu, spočíval luxus vesnických pospolitosti ve zvycích provozovaných při podzimních hlučných hodech a při prosincové porážce vepře nebo v karnevalových rituálech masopustu. Na veřejných prostranstvích měst se konala divadelní představeni. Kdysi byla inspirována církevními obřady, později byla provozována v profánním duchu zejména řemeslnickými cechy, často i za herecké účasti městské chudiny.

Luxus vzdoruje kritice a odolává všem pokusům o likvidaci. O moci luxusu svědčí i vývoj životních drah těch, kteří vyzývali ke skromnosti a snažili se o ni. Případů bychom v historii našli stovky, snad tisíce. Templářský řád, hlásající kdysi sebeodřikáni, nakonec padl za oběť hromaděni majetku. Ve 20. století neuměli odolat vábeni luxusu hippies, ale ani komunističtí vůdcové.

Díky lidské imaginaci je luxus podivuhodně mnohotvárný. Prostřednictvím své proměnlivosti dokáže unikat sociální nápodobě a reagovat na změny životních podmínek. Přičtu-li k tomu historickou trvalost a sociální všudypřítomnost lidské touhy po luxusu, napadá mne: Hledáme-li v ekologické tísni hybatele změn životního způsobu,mohli bychom vsadit právě na luxus. Některým čtenářům této knihy, vyznavačům přirozeného způsobu života, může být taková myšlenka proti srsti. Snad se s ni smíří, když si ukážeme, že luxus je přítomen i v přírodě.
„Luxus“ znamená v latině bujnost, a to právě bujnost přírodní, především růst rostlin; teprve druhotně vyjadřuje rozmařilost nebo zhýralost. Pozorováni dnešních biologů potvrzuji přiměřenost toho starého slova. Luxus přitom nemá v přírodě náhodnou povahu, podle některých autorů není ani pouhým nástrojem reprodukční či jiné vitální funkce; v životě organismů i v samotné evoluci může mít význam základní.

Překypující tvarové a barevné bohatství květů, rafinovaná elegance listových čepelí, ale i buněčných řas a rozsivek, tvarová a barevná vyváženost každé housenky, melodie ptačího zpěvu, to vše je velkým luxusem biosféry. Známá zdůvodněni, že habitus živých organismů se vyvinul selektivními procesy jako sexuální lákadlo, jako lovecká finta a jako ochranné mimikry, jsou usvědčována z výkladového vulgarismu. Jak si vysvětlit, že barevné a vonné jarní květy fialek jsou sterilní, zatímco plodné jsou nenápadné květy letní, které se samoopyluji? (Komárek 2000:126) Luxus živých organismů patří k otázkám, které oslovují a inspirují biology otevřeného myšleni a které dráždí ty, kteří vsadili na neodarwinistický výklad fungování přírody. Je zásluhou předních českých biologů a filozofů přírodních věd Antona Markoše, Zdeňka Neubauera a Stanislava Komárka, že vnesli na naše vysoké školy a do intelektuálního prostředí vůbec alternativní pohled na jevovou stránku živé přírody a seznámili nás s badatelskou prací švýcarského biologa Adolfa Portmanna (1997).

Portmann se zabýval habituálním luxusem živých bytosti, vnějším zjevem živočichů a rostlin, například podivuhodně estetických ornamentů ulit mořských plžů, peří ptáků, šupin hadů, ale i plodnic hub a četných dalších organismů. Zatímco hlavní proud novověké vědy inklinuje k odhalování vnitřních struktur živých organismů, Portmann v duchu goetheovské tradice považuje za důležité a pro fenomén života podstatné to, co je na organismu zjevné. Soudí, že sebe-prezentace je přinejmenším jednou ze základních funkcí organismů.

Tento názor silně podporuje právě existence excesivních neboli luxusních struktur, které se běžně jeví jako nefunkční, dokonce jako rizikové. Nejznámější příklady jsou páví ocas nebo jelení paroží. Komárek poutavě dokládá, jak musí být tento luxus nositelům na obtíž především proto, že těžce omezuje jejich pohyblivost a znamená zátěž pro fyziologii: „Bylo by těžké vymyslet i v nejbujnější fantazii třeba jelena - zvíře, jemuž vyrůstá z hlavy cosi jako kostěný keř, který každým rokem odpadá a vyrůstá znovu. Sehnat ročně až 15 kg kalciumfosfátu je pro organismus jistě velké zatížení“ (Komárek 2000: 108). Jak je možné, že nositelé takového luxusu dávno nezašli v tvrdé evoluční selekci?“ Nejde přitom o pouhé výjimky. Portmann uvádí celou řadu dalších luxusních projevů v přírodě. Netýkají se vždy jen morfologie a zbarvení, ale také komplikovaných tokových ceremoniálů a ptačího zpěvu. Ornitologové zjistili, že výklad zpěvu signalizací teritoria není dostatečný; pták totiž zpívá výrazněji, není-li jeho území ohroženo konkurencí.

Komárek se v knize „Příroda a kultura“ zmiňuje o dalších autorech, kteří se věnovali luxusu v přírodě. R. W. G. Hingston ve třicátých letech 20. století formuloval odvážnou tezi, kterou můžeme chápat jako předobraz portmannovského viděni a jako názor opozitní k deterministické linii uvažování: v evoluci nejde o prosté přežití, ale o maximum sebevyjádření. Biologické formy s excesivními luxusními tvary (včetně fosilních veleještěrů) představují mezní možnosti sebevyjádření. Jimi se evoluční invence vyčerpala a mohou „vyvanout“ vyhynutím. Pokud bychom dali tomuto výkladu za pravdu, znamenalo by to, že „by vítězi evoluce nebyli ti, kdož přežili a nějak přetrvali všechny prošlé mizérie, ale ti, kdož zažili bytí v plnosti a provedli maximální sebeuskutečnění (Komárek 2000: 10).

K adekvátnosti tohoto alternativního vidění základních principů přírody se musí v diskusi vyjádřit především biologové. Myslím však, že mu tak či onak přitaká každý, kdo se zastaví a pozoruje detaily živočichů nebo rostlin a kdo není ve svém vidění světa předem svázán povinnosti být loajální vůči „seriózní vědě“.

Je paradoxní, že luxus upírají přírodě právě její vyznavači a ochránci. Asi je to tím, že jej předem a bez dalších úvah chápou negativně. V rousseauovském duchu je pro ně luxus projevem zkažené lidské společnosti, jejíž přirozenost byla porušena kulturou. Je to asi jinak. Lidská kultura si vytvořila svůj luxus podobně jako příroda; jenom ona jej však reflektovala, často i v kritickém duchu.

Vinou dramatických negativních změn v okolním světě se stalo vzácným to, co vždy bylo nepovšimnuté, považované za samozřejmost. Luxusem se staly samy fyzické podmínky naši existence. Hans Magnus Enzensberger (1997) uvádí šest nově se vynořivších luxusních statků. Jsou to elementární předpoklady života - čas, pozornost, prostor, klid, příroda, bezpečnost. Zde je Enzensbergerovo vysvětlení v delší citaci:

„l) ČAS. Je nejdůležitějším ze všech přepychových statků. Jsou to kupodivu právě výkonné elity, které mohou minimálně disponovat vlastním časem. Není to v prvé řadě otázka kvantity, i když mnozí příslušnici této vrstvy pracuji až 80 hodin týdně, spíše četných závislostí, které je zotročují. Očekává se od nich, že jsou kdykoliv k dosažení a připravení na zavolání. Léta kupředu jsou ostatně vázáni diářem terminů.

Ovšem i ostatní zaměstnaní lidé jsou vázáni povinnostmi, které jejich čas omezuji na minimum. Dělnici závisí na chodu strojů, hospodyně na otvírací době v obchodech, rodiče a děti na době školního vyučování a téměř všichni na čase stráveném v dopravních prostředcích během dopravních špiček. Za takových podmínek žije luxusně jen ten, kdo má vždy čas na to, čím se chce zaměstnávat, a kdo může sám rozhodovat, co si se svým volným časem počne, kolik toho udělá, kdy a kde.

2) POZORNOST. I to je vzácné zboží, o něž rozhořčeně bojují různá média. V tahanicích o peníze a politiku, sport a uměni, techniku a reklamu pozornosti mnoho nezbývá. Jen ten, kdo se těmto svodům vyhýbá, vypíná šum kanálů, může sám rozhodovat, co si zasluhuje jeho pozornosti a co ne. Pod palbou různorodých informací naše smyslové a myšlenkové schopnosti slábnou; narůstají jen tehdy, omezíme-li je na to, co sami vidíme, slyšíme, cítíme a co chceme vědět. I v tom lze vidět moment přepychu.

3) PROSTOR. Co pro hospodaření s časem znamená diář s terminy, to je pro prostor hromadění. V přeneseném smyslu je všudypřítomné. Zvyšující se nájemné, bytová nouze, přeplněné dopravní prostředky, masy lidí v zónách pro pěší, na plovárnách, diskotékách, v turistických oblastech vykazují zhuštění hraničící s omezováním osobni svobody. Kdo se může z této klece vymanit, žije luxusně. K tomu přispívá i ochota vyhrabat se z hromad zboží. Často je malý byt zabarikádován nábytkem, různou technikou, cetkami a krámy. To, co chybí, je dostatek místa, který umožňuje svobodný pohyb. Dnes působí luxusně pokoj poloprázdný.

4) KLID. I ten je základním požadavkem, který lze stále obtížněji splňovat. Kdo se chce vyhnout obecnému hluku, musí si na to dosadit. Byty jsou totiž obvykle o to dražší, čím jsou tišší; restaurace, které svým hostům neničí sluch randálem, vyžaduji za to, že se zříkají této smyslové zátěže, vyšší ceny. Hlučný provoz, kvílení sirén, rachot vrtulníků, ječící stereo ze sousedství, dlouhé týdny rušných pouličních slavností - přepychově si žije, kdo se tomu všemu může vyhnout.

5) PŘÍRODA. Že můžeme vzduch dýchat a vodu pít, že vzduch není plný čoudu a voda nepáchne, není jak známo žádnou samozřejmostí, ale výsadou, na níž se podílí stále méně lidí. Kdo sám potraviny neprodukuje, musí ty, které nejsou jedovaté, draze platit. Vyhnout se rizikům na pracovištích, v dopravě i nebezpečím provázejícím rumraj při trávení volného času je pro mnohé obtížné. I v tomto ohledu jsou možnosti se tomu vyhnout stále omezenější.

6) BEZPEČNOST. Je pravděpodobně tím nejchoulostivějším ze všech luxusních hodnot. V téže míře, v jaké ji stát už nemůže zaručit, stoupá soukromá pohledávka a žene ceny nahoru. Osobní strážci, bezpečnostní služby, poplašná zařízení, vše, co slibuje bezpečnost, patří již dnes k životnímu stylu privilegovaných vrstev a příslušná branže může i v budoucnu počítat s nárůstem poptávky. Rozhlédnete-li se ve čtvrti zámožných, zjistíte, že bývalý luxus neslibuje pro budoucnost žádné velké potěšeni. Stejně jako v minulosti nese s sebou nejen svobodu, ale i nutnost. Neboť privilegovaný člověk, chce-li žit v bezpečí, nejenže se musí uzavřít před ostatními, ale izoluje sám sebe.“

Charakteristiku dimenzí nového luxusu Enzensberger shrnuje slovy: „V logice potřeb nastává pozoruhodný obrat. Luxus budoucnosti se loučí s přebytky a usiluje o nutnost, o niž se lze obávat, že bude k maní jen málokomu. To, oč tu půjde, nemůže nabídnout žádný Duty Free Shop. Chce-li někdo žít v klidu a v blízkosti přírody, zachovat si pozornost vůči světu, mit dost času, prostoru a bezpečnosti, musí se podle Enzensbergera uskrovnit. Člověk, který chce mít k dispozici nové luxusní statky - klid, přírodu a prostor, zřekne se rušných výhod, které nabízí velkoměsto.

Slovní spojení „ekologický luxus“ je nezvyklé a snad i podezřelé. Může se jevit od základu chybné: Copak je příroda luxus? Je přece základem a prvním fyzickým předpokladem naší existence

Ano, tak to je. Tuto skutečnost krutě pociťují miliony lidi, kteří stojí ve frontách na pitnou vodu, rolníci, kteří bezmocně přihlížejí, jak v odlesněné krajině voda a vítr odnáší úrodnou půdu z jejich polí. Člověk moderního velkoměsta je na přírodě závislý neméně než súdánský rolník; jen je jeho vztah mnohonásobně kulturně zprostředkovaný a skrytý.

Ale i ten z nás, kdo o své závislosti na přírodních dějích ví, stejné přírodu chápe spíš jako zdroj estetických zážitků, citového a intelektuálního naplnění. Je to tak, že sytý Evropan, není-li zrovna zemědělcem, má k přírodě vztah založený především na pocitu libosti. V tomto smyslu a ve srovnáni se súdánským rolníkem je náš postoj k přírodě luxusní. Bez ohledu na to, že to leckomu zní nepřijatelně.

Je tedy třeba rozlišit mezi ontologickou vázaností člověka na přírodu, tj. reálným faktem, že příroda není pro žádného člověka luxusním statkem, od luxusního postoje k přírodě.’ A konečně do třetice, obojí je třeba odlišovat od ekologického luxusu - určitého typu chováni založeného jak na postoji vůči přírodě jako libosti, tak na intelektuální reflexi naší nezrušitelné svázanosti s ekosystémy a na etickém postoji vůči přírodě.

Nepodléhejme apriorním představám o moudrých postojích a ekologicky prozřetelném chováni domorodého člověka a o civilizaci zkažených rozmařilcích a položme si otázku, v čem dnes tkví motivace lidí k ekologicky příznivému chováni, včetně motivace k ochraně přírody. V onom tvrdém poznání každodenní závislosti na přírodě, nebo v ochotě nasyceného zasadit se o prosperitu přírody, v jeho luxusním postoji? Můžeme čekat, že se budou za záchranu přírody zasazovat lidé, kteří pociťují závislost na přírodě na vlastni kůži? Nebo spíše ti, kteří v bezprostřední existenční tísni nejsou?

Odpověď není jednoduchá: Zasazují se ti i oni..O tom, jaké budou dlouhodobé efekty ochrany přírody, ve velké míře rozhoduje právě její motivační základ. V pozadí mnohých lokálních ochranářských iniciativ, podnícených existenčním ohrožením, krajním a aktuálním deficitem, tkví motiv a ambivalentní efekt NIMBY- „not in my backyard“. Jistě může být mocnou a účinnou obranou proti devastaci přírody. Nevyhasne však zájem místních lidí o záchranu oáz ve chvíli, kdy do subsaharské vesnice přivedou hlubinné vrty dostatek vody? Budou místní obyvatelé chránit posvátná území svých předků, bojovat za zachováni krásných lesů a ekologicky cenných údolí i poté, kdy nadnárodní zemědělské giganty nebo budovatelé přehrad finančně vykompenzuji ztráty lokálního hospodaření? Vidíme u nás, jak dokáží finanční „kompenzace“ rozvrátit občanský odpor proti ekologicky nebezpečným výstavbám a projektům. Správcové divočiny v národních parcích rozvojových zemí dobře vědí, jak velkým nebezpečím pro chráněné druhy jsou domorodí pytláci, pro něž příroda neznamená libost, ale existenční nezbytnost.

Jde-li o osudy přírody, vsadila bych v myšlenkové linii R. Ingleharta (1990) spíše na postmaterialistické postoje nasycených, na onen luxusní postoj k přírodě a jím inspirovaný ekologický luxus. Není rozhodující, zda je prvním impulsem pro ochranu přírody ono naivní a pokřivené pojetí přírody jako pouhé libosti, nebo již poučené vědomí nezrušitelné závislosti člověka na přírodních ekosystémech. Je věcí vzdělání a kultivace, aby náhled na přírodu jako na libost byl doplněn vědomím reálných procesů v přírodě a ohledem na ty, jimž se nedostává jejich materiálních zdrojů.
Znám a sdílím výhradu: zeměkoule by neunesla základní podmínku všeobecného vzniku postmaterialistických postojů - nasycení všech potřebných, jehož předpokladem je trvalý růst ekonomiky. Odpovídám: podstatné je, kde leží ona laťka nasycení.

Hana Librova - úryvky z knihy Vlažní a váhaví

úryvky sú použité s láskavým súhlasom autorky

- Hana Librová, narodená v roku 1943 v Brne. Študovala biológiu a sociológiu. Od roku 1968 učila na katedre sociológie brnenskej Filozofickej fakulty metódy sociologického výskumu, demografiu a neskôr viedla kurzy zamerané na sociologické aspekty environmentálnych otázok. Od roku 1997 je profesorkou sociológie a pôsobí na Fakultě sociálnich studií Masarykovy univerzity. Tam založila obor humanitná environmentalistika a stojí v čele katedry environmentálných štúdií. Dlhodobo sa venuje otázkam ekologicky priaznivého spôsobu života.
Hana Librová vydala knihy Sociálni potřeba a hodnota krajiny (Brno, UJEP 1987), Láska ke krajině ? (Brno, Blok 1988), Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (Brno, Veronica a Duha 1994)

Knihu Vlažní a váhaví si môžete objednať na adrese:

Nakladatelství Doplněk
Bratislavská 48/50
602 00 Brno
www.doplnek.cz

Na Slovensku si ju možno objednať tiež v internetovej predajni Alter Nativa