Pokus o znovuosídlenie Raja - správa z Kanárskych ostrovov

Život v souladu s Matkou Zemí je pro mnohé z nás ideálem, který se více či méně snažíme naplnit v rámci svých možností. Někteří odchází za svým snem a záleží pak na jejich úsilí, ale i na zkušenostech a také na štěstí. Zkusím se s Vámi podělit o svou zkušenost - snad někomu z Vás pomůže, snad si z mého článku vytáhnete pár informací, snad se jen pobavíte.

Hned na začátku musím předeslat, že já i můj muž nejsme a nechceme být asketickými zemědělci a obhospodařovat zemi od nevidím do nevidím. Hlásime se k hippies (odtud naše hajdaláctví a idiotské veselí) a k myšlenkám Duhové rodiny (odtud naše láska k Matce Zemi). Proto nám bylo jasné, že chceme-li souznít s přírodou a nestrhat se, nemůžeme si vybrat k životu ani mužovu (Rusko) ani mou (Čechy) otčinu. Předešlé zkušenosti nám ukázali jasný směr: Kanárske ostrovy. Navíc jsme toužili pobýt v nejstarší kanarijské hippie komuně (její vznik se datuje rokem 1973). Cestu tam ani naše počáteční trampoty líčit nebudu - jen napovím: na charterové lety ze Španělska na Kanáry je možné si za týden vydělat prodejem rukodělných věciček. Nechci ani psát o našem příchodu mezi spálené a pobořené chýše, ve kterých se válely dětské hračky, korálky, knížky, přelámané flétny - jediné co zbylo po květinových lidech (žádné smutky: i nás policie později vyžene z ráje, ale ani to není důvod přestat se smát).

Chci vyprávět o tom, jak právě toto bylo naším posledním impulsem k tomu, abychom si řekli - Soria a jen Soria je místo, odkud nás nikdo nedostane. Takže Soria - velké jezero zhruba 1000 m/nm na ostrově Gran Canaria obklopené strmými skalami vulkanického původu, na jejichž úpatí rostou keře a byliny, v údolí mezi skalními stěnami pak stromy i květiny. Navíc okolo jezera bylo několik zřídel pitné vody, v okolí rostl bambus (velmi důležitá rostlina jestliže nechcete spát pod širým nebem) a palmy. Ve skalách bylo několik jeskyní z nichž jednu sme si vybrali coby ložnici. Protože počasí je zvláště v zimních měsících v horách proměnlivé (rozuměj - sporadický déšť, teploty okolo 15oC, bývá ale i slunečno a hic, šťastlivcům (tedy nám) se naskýtá možnost přežít i řádění tajfunu), byli jsme nuceni během týdne vybudovat chýši přiléhající k jeskyňce. Nejlepším materiálem ke stavbě chýše není palmové dřevo, ale bambus - je pružný, dá se snadno ohýbat, poryvy větru ho nelámou, z jeho listí se dají vázat snopy, které se hodí na pokrytí střechy. Z nařezaného vzrostlého bambusu jsme postavili jakousi kostru, kterou jsme pak vyplétali bambusovými výhonky a palmovým listím. Protože okolo jezera byla i keramická hlína, mohli jsme si postavit menší pec a vymazat ji hlínou, takže měla pak krásný tah.

U jezera jsme nebyli sami - jediní, kteří "přežili" zásah policistů a nebyli deportováni (jak se to stalo celé komuně na Sorii), byla německá rodina, která ve skalách žila již 13 let (k roku 1998) - Francesco (bývalý hráč na flétnu v západoberlínskem symfonickém orchestru), jeho žena Angelika a dvě děti: osmiletá Shemima a pětiletý Pablo. Angelika nám na začátku byla velkým rádcem, dokud ji její muž nezakázal se s námi často stýkat jako s nečistými. Tato rodina (či lépe Francesco a později Angelika) odešla na Gran Canarii, aby mohla žít v biblickém ráji - tedy žít v souladu s přírodou a striktně se držet slov Písma týkajících se biblického Edenu. Proto jedli pouze plody, které rostou nad zemí (rajčata, pomeranče, mandle a podobně) a kromě nich pak už jen kukuričnou mouku - gofio a byliny. Kromě nich jsme se nikdy nesetkali s lidmi dodržujícimi tento režim, proto nemáme možnost srovnání. Faktem však je, že Francesco, pouze o 2 roky starší než můj muž, kterému je 41 let, vypadal jako bezzubý stařec, Angelika byla strhaná žena neidentifikovatelného věku (ve skutečnosti 35 let). Jejich dcerka Shemima byla neobyčejně fyzicky i duševně vyspělá, bylo takřka nemožné uvěřit, že ji není 13, ale jen 8 let. Tělo měla jako malý Herkules, byla neobyčejně zvídavá, velmi prahla po informacích, ale její rodiče neuznávali ani psané slovo. Pablo byl mentálně zaostalý chlapec, velmi agresivní, jediné slovo, které znal, bylo "mama". Třetí dítě zemřelo v prvním měsíci svého života. Přestože máme na tuto rodinu spíše hezké vzpomínky, přesto je v těchto vzpomínkách i stísněnost a smutek. Navíc měl tento pár velké problémy s úřady, protože neposlali Shemimu do školy (čemuž rozumíme, kromě toho, že rodiče neučili Shemimu ani doma). Pro Francesca jsme byli "dirty freaks", bez kouska kajícnosti v duši. Přesto právě jejich znalosti nám velmi pomohly.

Díky Angelice jsme zistili, že na svazích skal roste máta, lemon grass (tráva, která díky chuti citronu může zaměnit čaj) a bazalka. Naučila nás jíst plody kaktusů bohaté na vitamíny C s preventivními účinky proti zánětu močových cest, ukázala nám, kde sbírat pomeranče. Sami jsme pak našli mandlovníky a stráně bělající se žampiony. Před naší chýší jsme si vybudovali malé terasy, na kterých jsme začali s málem - s bylinami a lemon grassem. Samozřejmě, že zběr plodů by nám nestačil a vzhledem k tomu, že pěstování je dlouhodobá záležitost (na Kanárech obecně se daří dýním, rajčatům, paprikám, kukuřici), zvolili jsme kompromis - čtrnáct dní jsme trávili na Sorii, třetí týden jsme pak sešli na pobřeží, kde jsme na trzích prodávaly mé akvarely a můj muž pletl na plážích dětem hair-wraps. Ani jedno ani druhé jsme nedělali legálně, neboť vzhled "hipanos", jak nás hezky ostrované nazývali, byl velmi špatnou vizitkou pro místní úředníky a taktéž pro policii, která je na ostrovech neomezeným vládcem všeho. To, co je před turisty dovedně skryto, vyplouvá při delším pobytu napovrch - na Kanárech je celková společenská atmosféra zamumifikovaná ještě v dobách frankovského režimu a uniforma znamená moc.

Během 5-7 dnů jsme si vydělali dostatečné množství pesetos (dostatečné pro nás), abychom si mohli koupit základní potraviny - především gofio nadupané vitaminy, proteiny a minerály, z kterého jsme pekli placky, sušené mléko, fazole, hrách, někdy také těstoviny nebo brambory. Během pár dní na pobreží jsme pak po večerech pomáhali uklízet na ovocném trhu a místo peněz jsme dostávali avokáda, banány a jiné ovoce. Protože se místním trhovcům ještě nikdy nestalo, aby po nich Europané bez mrknutí oka uklízeli a řekli si za to o jídlo, byli jsme atrakcí a mnozí si na nás chtěli vyzkoušet svou dobročinnost - dávali jsme jim k tomu neomezenou šanci.

Po týdnu jsme pak naloženi potravinami stoupali 21 km do vnitrozemí. Později nás už znali místní lidé (dostali jsme označení "loco-hipanos" - blázniví hippies) a často nás kus cesty svezli. Z jedné strany jezera byla malá vesnička, jejíž obyvatelé námi svorně opovrhovali, neboť oni opustili jeskyně, vypracovali se k terénním vozům, televizi a banánům z dovozu a nějací blázni chtějí žít v jejich jeskyních a jíst místní banány. Francesca vesničané přímo nenáviděli a zřejmě jen jejich vrozená lenost byla příčinou, že Francesco chodil po svých a mohl na ně přes jezero pravidelně řvát: "krvežízniví vrazi zvířat

".

Pak jsme zas čtrnáct dní sbírali mandle, dávili šťávu z pomerančů, sbírali kaktusové plody, plavali v jezeře, malovali obrázky, hráli na flétnu nebo jen tak leželi a souzněli se vším. A tak pořád dokolečka až se nás rozhodl zbavit Serchio - muž, který stál i za vyhnáním sorijské komuny - rozširoval kooperativ a údolíčko, v kterém žila komuna mu nedalo spát. Dodnes nevíme, jestli se opravdu bál, že časem budeme skupovat velmi levnou zemi na úpatí skal (jak se to děje na mnoha místech větších ostrovů na Kanárském souostroví ponejvíce ze strany Němců) či jestli pouze nesnášel všechny hipanos. Ale to je nakonec jiná historie.

I přesto jsme měli dar vyzkoušet si alespoň několik měsíců, že se takto žít dá. Zároveň jsme získali zkušenosti, které se nám (doufáme) budou ještě hodit.

Místo závěru: počítejte s tím, že ráj nikde nenajdete a Shambala je nedostupná - pro určitou část lidí budete vždy nevítaní a každá vláda si své ostrovy (coby výnosný turistický artikel) chrání před společensky neúnosnými individui. Protože malá měřítka mají tendence "ostrovního syndromu" - tedy jakéhosi spokojeného zahnívaní, počítejte s tím, že do hry na policajty a "zloděje" patří i štulce, řvaní a podpalování osobních věcí. Hlavně ale - be happy

To vám totiž nikdo nemůže vzít !

Markéta a Voloďa